|
KL Auschwitz III - Buna |
|||||||||||||
|
Základní myšlenkou při
nacistickém vpádu na Východ bylo nejen vyhubit překážející národnostní
skupiny, ale především jich co nejvíce využít. Proto byla zřizována
dlouhá řada pobočných táborů v osvětimském okolí, kde musely
desetitisíce vězňů pracovat. jedním z nejdůležitějších byl tábor Buna,
přímá součást firmy I. G. Farben. Koncern I. G. Farben, sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem, byl prvním nacistickým monopolem, který dostal povolení Göringova ministerstva vybudovat v blízkosti Osvětimi chemický kombinát. To znamenalo co nejrychleji postavit továrny na výrobu syntetického benzínu a gumy pro hitlerovský válečný průmysl. Podmínkou bylo, že I. G. Farben bude používat jak k výstavbě, tak i k provozu vězňů z koncentračního tábora Osvětim jako pracovních sil. Byla uzavřena dohoda s esesáky, kteří se zavázali, že dodají koncernu I. G. Farben potřebné množství silných a zdravých vězňů za denní sazbu 6 RM. Dále slíbili, že prací vyčerpané a nemocné vězně budou vyměňovat ihned za nové. Koncem dubna 1941 nařídil Himmler osvětimskému veliteli Hössovi, aby dodal pro potřeby I. G. Farben požadovaný počet vězňů ke stavbě cest a nových budov továren Buna. Stavební práce byly zahájeny v obci Monowice, vzdálené asi 8 km od Osvětimi. Stavba byla velmi nutná, začalo se ihned a nesmělo se ani čekat, až budou postaveny nejnutnější ubikace pro vězně. Bývalý vězeň číslo 71 225 Ctibor Wohl z Prahy podává toto svědectví o Buně: Do Osvětimi jsem přijel koncem října 1942. Nás transport čítal přes 2500 osob. Bylo nás vybráno na nádraží asi 300 mladých silných mužů, zbytek, asi 2200 osob od nemluvňat až po slepé stařeny byl odvezen nákladními vozy do plynových komor v Birkenau. Nejprve nás odvedli do ústředního tábora v Osvětimi I. Tam nás obrali o všechen osobní majetek, ostříhali a oblékli do vězeňských hadrů a natetovali vězeňská čísla na ruku. Za týden nás odvezli do Osvětimi III - Buna. Po našem příjezdu bylo již v Buně asi 300 vězňů, kteří přijeli z koncentračních táborů v Buchenwalde a Sachsenhausenu. Bylo mezi nimi dosti Čechů. Asi do 7. listopadu jsme pracovali přímo pod komandem esesáků a kápu. Již během prvého týdne bylo ubito mnoho vězňů k smrti. Strava byla nedostačující a vězňové padali vysílením a hladem při práci.. Ráno jsme dostávali horký odvar z travnatých bylin, kterému říkali "káva". V poledne jsme dostávali l litr řepné polévky a večer 20 dkg chleba z obilných slupek smíšených s dřevitou moučkou; k tomu 2 dkg margarinu. Začátkem listopadu jsme začali pracovat již na vlastních stavbách obrovitého továrního kombinátu Buna - l. G. Farben. Rozloha pracovišť byla asi 15 km2. Celý prostor byl obehnán ostnatým drátem a hlídán esesáky s kulomety z vysokých strázních vězí. Vězňové byli rozděleni do pracovních oddílů, které byly očíslovány. Na začátku bylo asi 10 oddílů o několika stech vězňů. Veliteli těchto oddílů byli němečtí kápové, zločinci z povolání. Bitím a mučením vymáhali na vězních nejvyšší výkony a denně několik vězňů ubili k smrti. Zpočátku jsme pracovali na vykopávkách, vyrovnávání terénu, skládání cementu a písku. Všechnu práci jsme museli vykonávat v poklusu a přitom nás ještě surově týrali. Do konce roku 1942 počet vězňů vzrostl na několik tisíc. Denně dojížděly transporty vězňů ze všech zemí Evropy. K vysilující práci a nedostatečné stravě se přidružovaly nakažlivé nemocí, které nemilosrdně kosily rady vězňů. Při odchodu z pracoviště jsme vlekli s sebou několik desítek mrtvých kamarádů, kteří padli buď pod klacky kápu a esesáků, nebo se zhroutili vysílením a hladem. Pro esesáky a kápy platila jedna zásada: Známe jen vězně schopné práce nebo mrtvé. Jakmile vězeň nevydržel tempo a ochaboval v práci nebo jevil známky vyčerpanosti, byl ubit k smrti. Výkon vězňů neustále sledovali a pozorovali civilní mistři dosazení od I. G. Farben, kteří požadovali od vězňů výkon zaručený esesáky. Tito pověřenci I. G. Farben poukazovali na nedostatečnou prácí vězňů a vodili esesáky na místa, kde práce vázla. Na jejich pokyn byli vězňové biti, aby byl na nich vynucen předepsaný výkon. V období od října 1942 do března 1943 byl tábor Buna lidskými jatkami. Tisíce vězňů bylo zabito. Později byl nalezen "humánnější" způsob. Říkali nám, ze budou posílat slabé vězně na zotavenou (zur Erholung). Každý měsíc se konaly takzvané "selekce". Vězňové museli nastoupit nazí před bloky a na pokyn esesáckého lékaře v poklusu defilovat kolem esesácké komise, která posílala vězně buď zpět do bloku, nebo je nechávala stát před blokem. Kolem těchto vězňů před blokem postavili ihned stráž z kápu, kteří nikoho z kruhu již nepustili. Po skončení selekce byla zapsána tetovaná čísla vězňů. Byli zahnáni na zvláštní blok, který byl uzamčen a hlídán. Druhy den přijela nákladní auta a za asistence esesáků a kapu s obušky a se psy byli naši nešťastní kamarádi vehnání na nákladní auta a odvezení "k zotavení" do plynových komor v Birkenau. Nejkrutější selekce byla na konci zimy 1943. Při ranním pochodu pracovních oddílů za zvuků táborové kapely vybíral velitel tábora obersturmführer Schwarz se smečkou esesáků vězně přímo z pochodujících pětic. Stačilo, aby vězeň pokulhával (a nebylo divu, protože místo bot jsme nosili dřeváky), Schwarz ukázal pouze prstem a smečka číhajících esesáků a kápu je vytahovala z pochodujících řad a vracela je do tábora. Pří této selekcí byla téměř polovina vězňů z pracovních oddílů vybrána pro plynové komory v Birkenau. A to všechno proto, ze vedení I. G. Farben nebylo spokojeno s výkonem vězňů a žádalo nové. Tisíce nových vězňů přijížděly do Monowic a výstavba továrních objektů pokračovala rychlým tempem. Tovární haly, komíny, vysoké destilační věze, kancelářské budovy vyrostly na staveništi již za několik měsíců. V březnu 1943 bylo v tábore na 15 000 otročících vězňů a tento stav byl neustále udržován a doplňován pravidelnými týdenními transporty za ty, kteří buďto zahynuli v Buně, nebo bylí jako práceneschopní posláni do Birkenau. Často přijížděly komise civilistů z Berlína. To byli funkcionáři l. G. Farben, kteří kontrolovali postup prací. Nijak se netajili svou nespokojeností s malým pracovním výkonem a každá taková návštěva znamenala zhoršeni podmínek, prudší pracovní tempo, bílí a selekce. Kromě vězňů, pracovalo na stavbě několik tisíc cívilistů, takzvaně "totálně nasazených", ze všech okupovaných zemí Evropy. Bydleli ve zvláštním úseku tábora a nesměli se s vězni stýkat. Tomu však nemohli esesáci zabránit. Na výstavbě Buny pracovali také váleční zajatci sovětští a angličtí. Obrovský rozdíl byl v tom, jak nacisté s těmito zajatci zacházeli. Zatímco sovětské zajatce ubíjeli a mučili hladem, angličtí váleční zajatci měli velká privilegia. V tu dobu jsem se dostal jako zámečník k práci při stavbě a montáži ocelových konstrukcí pro tovární haly. To mi vpravdě zachránilo život. Esesáci si netroufali chodit na vysoká lešení. Avšak i někteří mistři, zaměstnanci I. G. Farben, nás na staveništi týrali. Práce na montáží byla velmi nebezpečná, protože jsme museli v dřevákách chodit po konstrukcích a nosnicích širokých 10 cm a pod námi byla propast až 50 m hluboká. Lešení ani jiná bezpečnostní opatření nebyla, a proto mnozí kamarádi při montáži nosníků spadli, zmrzačili se nebo se zabili. Počet pracovníků neustále vzrůstal a z původních deseti -pracovních oddílů vzrostl. Za necelých osm měsíců na 200 pracovních oddílů. Starší vězňové, kteří vydrželi těžké začátky, se později dostali k řemeslnickým pracím. Tím bylo možno vytvořit základy vězeňského hnuti odporu, které bylo vedeno politickými vezní. Prvním úkolem bylo organizovat pomoc zesláblým kamarádům a vymáhat lepší zacházení od kápu. Organizace vězňů proti kápům záhy přispěla k tomu, že se poměry zlepšovaly. Kápové po několika názorných akcích cítili, že masa vězňů není bezmocná a dovede se bránit. Dělalo se to tak, že nenáviděný kápo, zpravidla to byl zelený zločinec z povolání, který ubil mnoho vězňů, byl v noci přepaden vězeňskou organizací a vhozen do záchodové žumpy, kde byl ráno nalezen mrtvý. Kápové po několika případech pochopili tuto výstrahu a zabíjení pří prácí ustalo. Přesto všechno vsak vysilující práce zeslabovala vězně. Selekce i dodávky pro nenasytná birkenauská krematoria neustávaly. Tábor se neustále doplňoval novými a novými transporty. Z několika tisíc holandských vězňů nepřežil zimu 1943-1944 nikdo. Počátkem roku 1944 byl ztajen v některých traktech Buny již provoz. Začal se vyrábět první syntetický benzín a vedlejší produkty. To byl signál pro zástupce I. G. Farben k zvýšenému pracovnímu tempu a k urychlení výstavby ostatních úseků mamutí fabriky. Stavby a provozy potřebovaly více a více vězňů. Početní stavy stoupaly a tábor nestačil. Na úzkých kavalcích a palandách se spalo po dvou, a když ani to nestačilo, byly narychlo postaveny tři obrovské cirkusové stany. V nich bylo ubytováno po třech tisících vězňů. Tam byly umístěny hlavně transporty z Itálie a Maďarska. Čím více bylo otroků, tím častější byly nemilosrdné selekce, které se konaly i čtrnáctidenně. Necekalo se ani, až vězňové nebudou už schopni práce. Kdykoli prostě potřebovali prostor a ubikace pro nové čerstvé transporty, jednoduše nařídili selekci s předem určeným počtem těch, kteří mají být posláni na smrt. Angličtí zajatci dostávali pravidelně balíky od Červeného kříže, které jim byly celé vydávány; neměli hlad. Do práce chodili v čistých, nažehlených uniformách. Jak jsem viděl, vařili si na pracovištích zrnkovou kávu a kakao. Zmíním se o jedné příhodě, která se udala v zimě 1943-1944. Při ranním nástupu odmítl anglický zajatec pracovat na železných nosnicích, jelikož na nich byla námraza. Esesácký strážný ho proto na místě zastřelil. V létě 1944 zažili jsme první nálet amerických bombardérů na Bunu. Bylo to v neděli odpoledne. Buna byla zamlčena umělou mlhou. Byly vypuštěny ochranné balóny se sítěmi, ale ani tato opatření nepomohla. Buna byla těžce zasazena na mnoha místech. Výroba benzínu byla přerušena. Při tomto náletu bylo zabito mnoho vězňů a také byl zasazen tábor anglických zajatců. O měsíc později byly škody odstraněny a výroba benzinu obnovena. Ale další nálet, který krátce nato následoval, poškodil továrnu tak, že se benzín již do konce války nevyráběl. Vězňové úmyslně zdržovali a sabotovali odklizovací i obnovovací práce. Pres veškerou snahu a pobízeni představitelů l. G. Farben, kteří stále častěji a častěji tam dojížděli, výstavba Buny se zdržovala. Za dobu existence tohoto tábora bylo ubito na pracovišti, zemřelo vysílením, hladem, nakažlivými nemocemi a bylo odvezeno do plynu více než 150 000 vezmi, příslušníků všech evropských národu okupovaných nacistickými hordami. To vše pro zisk mamutího koncernu l. G. Farben, který vězně jako otroky lacino kupoval od esesáků. Když Z nich vymačkali všechnu pracovní sílu, vraceli je esesákům do plynových komor, pro které dodával tentýž koncern jedovatý plyn, cyklon B. Bývalý vezen čís. 83 756 Rudolf Hájek z Prahy doplňuje toto svědectví: Celý komplex staveb Buny byl elipsovitého tvaru. Rozdělen byl na osm podélných ulic označených písmeny A až H a na osm příčných ulic označených l až 8. Mezi podélnými ulicemi probíhaly rozvětvené železniční koleje. Po nich se dovážel stavební materiál a suroviny až k halám a odvážely se botové výrobky. Největším pracovním táborem byl tábor vězňů. V něm byly umístěny 54 bloky pro 15 000 otroků. Tento tábor byl rovněž obehnán plotem z ostnatého drátu, nabitého elektrickým proudem o vysokém napětí. Z tábora vedla chodba asi 400 m dlouhá, ohrazená drátěným plotem; ústila přímo do továrního komplexu l. G. Farben, takže vězňové museli procházet tímto koridorem a nemohli se nikdy dostat mimo prostor ostnatých drátu. Bloky byly později lépe vybaveny. Byly rozděleny na takzvanou ložnici a obytnou místnost. Tam se melo jist a odpočívat. Tuto místnost zabrali vsak pro sebe vězeňští funkcionáři a vězňové museli jist, odpočívat i spát v úzkém prostoru mezi napěchovanými tříposchoďovými palandami. Zařízení bloku bylo velmi primitivní, bez klozetů a umýváren. Na latríny i do umyvárny se chodilo daleko od bloků. Buna - I. G. Farben v Monowicích byl ústřední kombinát chemického koncernu, kde nacisté chtěli soustředit chemickou výrobu syntetických látek a hlavně výrobu benzínu. Kombinát byl uprostřed bohaté hornoslezské uhelné pánve. V roce 1944 vyráběli továrna denně na čtyři vagóny benzínu, dále karbid a léčiva. V roce 1944 byla soustředěna výzkumnická služba celého koncernu do Monowic a v létě 1944 bylo v Buně na 63 chemicky laboratoří, ve kterých se konaly hlavně výzkumy a pokusy s různými léčivy. Laboratoře byly koncentrovány do Buny hlavně proto, že v blízkosti byly stanice pro pokusy na živých lidech. I. G. Farben zakupovala od správy tábora vězně, hlavně zeny, aby esesáčtí lékaři ve službách tohoto koncernu na nich konali pokusy s léčivy a drogami, které vyrábělo oněch 63 chemických laboratoří. O provozu a obrovitosti těchto laboratoří svědci, že ve skladech, které je zásobovaly, bylo na tisíce speciálních teploměrů, hustoměrů, lékárnických vah, zkumavek. Byly objednávány vagóny laboratorního skla. Vše se spotřebovávalo v těchto výzkumnických laboratořích Buny. Pokud dojížděli zástupci koncernu I. G. Farben a komise z ústředí ve Frankfurtu, netajili se svým úmyslem vybudovat po nacistickém vítězství obrovské město otroků. Mělo esesákům zajistit obrovské příjmy a akcionářům Buny laciné pracovní síly. Vězňové, kteří pracovali v kancelářích, znali odpočty, podle nichž se odvádělo esesákům za muže a den 4 až 6 RM; náklady na jednoho vězně činily pouze 60 feniků denně. |
||||||||||||
|
(c) 1999 - 2005 |
|||||||||||||