|
Táborové jednotky |
|||||||||||||||||
|
Oznamuji vám, že jste sem
nepřišli do sanatoria, nýbrž do německého koncentračního tábora, ze
kterého není východu než komínem. Komu se to nelibí, může jít hned do
drátu vysokého napětí. Jsou-li v transportu židé, nemají právo žít déle
než dva týdny, knězi jeden měsíc, ostatní tři měsíce. Z uvítací řeči esesáka Pritsche, velitele tábora Osvětim I. JACÍ BYLI? Vlastně teprve nyní, po osvobození z koncentračních táborů, si uvědomujeme velikost nenávistí všemocných esesáků proti bezmocným vězňům. Ano, bojovalo těch esesáků, mužů i žen, má domácí nacistické frontě po celou válku mnoho! A bojovali „statečně" a „vítězně" - vždyť bojovali, po zuby ozbrojeni, proti bezbranným, proti nemocným, proti starcům, proti ženám a proti dětem! Tvrdostí a surovostí soutěžili mezi sebou a zároveň se tímto způsobem ucházeli o přízeň svých představených, kteří je povyšovali a doporučovali pro vyznamenání. Zvlášť úspěšní z nich, a úspěšní byli velmi mnozí, také byli za tento boj vyznamenáni záslužnými kříži! Denně vyvstávali před vnitřním zrakem vězňů ona utrpení a ony hrůzy, které zažili a viděli. Nedovedli pochopit, jak je možné, že esesáci kopou do zmučených a úplně už bezvládných těl žen a mužů - a oni je bili a kopali tak dlouho, dokud neuviděli krev; i jindy běsnili tak dlouho, až oběti přestaly jevit známky života. Esesáci nenáviděli vězně - vězni nenávidí je za jejich zvířeckosti, marně však se snaží vzbudit v sobě aspoň část oné šílené nenávisti proti jejich žalářníkům a katanům, kterou oni měli proti jim. Často se vězni přesvědčovali o tom, jakou kulturní úroveň měli tito přední vojáci nacismu: mnozí se neuměli ani podepsat a myslit za ně musel opravdu jenom jejich vůdce Adolf Hilder - jeden z nich. Věděli , že se pro esesmany pořádají pravidelná „politická školení", v nichž je hitlerovskými hesly vybičovávají proti vězňům. Stále jim zdůrazňovali, že každý vězeň je těžký, vlastně nejtěžší zločinec a nepřítel německého národa. První věta desatera pro blokführera zněla: „Každý vězeň je státní nepřítel číslo I." Na těchto přednáškách vštěpovali esesmanům, jak mají z vězňů vytloukat největší pracovní výkony, jak mají bitím a mučením zastřešovat a udržovat disciplínu. Přitom žalářníci a katané dostávali přesné směrnice, podle kterých měli německé vězně považovat za spolupracovníky, a příslušníky ostatních národů měli štvát navzájem proti sobě a zároveň je poučovat, že v koncentračním táboře jsou zásluhou židů, kteří mají vinu na válce. Po každé takové přednášce oživla surová činnost esesmanů proti vězňům, zvláště proti židům. O těchto kursech se dovídali od některých esesmanů, hlavně neněmců, zejména od dozorkyň SS, které byly sdílnější a starším vězňům, důvěřovaly. S obrazem surového esesáka je nerozlučně spojen jeho průvodce - zuřivý pes. Esesácký pes byl vycvičen, aby se vrhl na každého člověka v pruhovaných šatech. SS důstojníci vychovávali k šílené nenávisti proti vězňům esesmany - a esesácký psí oddíl (Hundestaffel) zase cvičil a štval proti vězňům psy. O nějaké péči o vězně nelze vůbec mluvit. Zato psi byli pečlivě ošetřováni, vařilo se pro ně neskonale lépe než pro vězně, denně dostávali maso. Protože se v poslední době nedostávalo esesmanů, jelikož mnozí museli na frontu, nahrazovali je při doprovázení pracovních oddílů zčásti cvičení psi. Poslušnost esesmanů byla slepá a velitel krematorií Moll odpovídal na prosby vězňů před jejich zastřelením stále týmiž slovy: „Bescheid ist Bescheid!" - „Rozhodnutí je rozhodnutí!" Jednou byl přiveden do popravčí síně říšský Němec, odsouzený justicí SS k smrti. Přesvědčoval Molla, že jistě jde o nedorozumění, že je dávným členem nacistické strany, že má vysoká vyznamenání z fronty a že nebyl před řádným soudem. Ale Mohllova odpověď zněla jako obvykle: „Bescheid ist Bescheid!" A chladně umlčel kulkou svého soukmenovce. |
||||||||||||||||
|
(c) 1999 - 2005 |
|||||||||||||||||